Aktuálně z Gymnázia
Vítěz celorepublikového kola soutěže v ruském jazyce na Tambovské univerzitě v Rusku
Vojtěch Antoš, náš úspěšný absolvent, nám zaslal postřehy ze zajímavého prázdninového pobytu v Rusku. Děkujeme a přejeme hodně štěstí ve studiu na vysoké škole!
Málokdo u nás slyšel o městě, které se nachází ve střední části evropského Ruska a jmenuje se Tambov. Nebudu zastírat, že ani já nejsem výjimkou a krom toho, že jsem občas název města zaznamenal v atlase, jsem o něm nevěděl vůbec nic. O to zajímavější ale pro mě bylo pozvání na Tambovskou státní univerzitu, kde se ve druhé polovině července uskutečnila celosvětová kulturní událost Naše jednota v naší rozmanitosti. Konala se u příležitosti 100. výročí vzniku univerzity a účastnilo se jí několik desítek studentů z Ruska, Číny, Španělska, Itálie, Vietnamu či Srbska. Měl jsem velikou radost, že bych na této akci mohl zastupovat Českou republiku a navíc poznat nová místa na širé Rusi, proto jsem neváhal a pozvání přijal.
Ještě před cestou do Tambovské oblasti jsem zavítal na několik dnů do Moskvy. Vzhledem k tomu, že vidět toto město v létě se mi dosud nepoštěstilo, byl jsem plný očekávání, jelikož se často říká, že červencová Moskva je nejkrásnější. Líbila se mi moc, samozřejmě jsem nevynechal legendární Rudé náměstí s nádherným chrámem Vasila Blaženého či Kreml nebo pěší zónu Arbat s krámky a pouličními hudebníky. Zaujala mě také Zarjadská zahrada, která se nachází na nábřeží řeky, jež nese stejný název jako město, a z nově vybudovaného mostu se naskýtá unikátní pohled na centrum. A jak už jsem se zmiňoval dříve, během každého putování se snažím dodržet svou cestovatelskou tradici a pokusit se dostat na co možná nejvyšší místo, abych si to, co jsem viděl, mohl prohlédnout ještě jednou. Vyrazil jsem proto na Vrabčí hory, odkud jde vidět na známý stadion Lužniki, v němž probíhala olympiáda v roce 1980, na nově vybudované obchodní centrum Moscow City či na televizní věž Ostankino, která se svými 540 metry je nejvyšším objektem Evropy i celého Ruska. Přímo na Vrabčích horách se pak nachází proslulá Lomonosovova univerzita. Samozřejmě jsem využil příležitosti a setkal se také se svými moskevskými přáteli. Nejen díky nim jsem si tohle město velmi oblíbil a s nadšením se sem vracím. Koneckonců, Londýn, Petrohrad a ona Moskva jsou moje nejoblíbenější místa v Evropě.
Po pár dnech jsem se vypravil přes Moskevskou, Tulskou a Rjazaňskou oblast do Tambova, asi třísettisícového města na řece Cně, kde se konala zmíněná kulturní akce. Čekal nás nesmírně bohatý, ale náročný program, tvořený přednáškami, besedami, jazykovým kurzem, návštěvou jednotlivých fakult Tambovské státní univerzity a menších škol v okolí a především koncerty. Na slavnostním zahájení v nádherných prostorách nově zrekonstruovaného Děržavinova divadla, docela velké scény s vynikajícím technickým zázemím, vystupovali zástupci všech zemí. Zpívalo se, tančilo, nouze nebyla ani o herecká čísla. Obrovským ovacím se těšil především univerzitní taneční soubor, který potěšil publikum ruskými národními tanci. Sám jsem měl to potěšení vystoupit s klavírem a zahrát skladby ruské, ale i české. Co zaznělo? Jednak písně z mého nového koncertního programu Izbrannoje, jednak písně, které mají souvislosti s českou a ruskou kulturou, ale např. i české hity Lady Karneval nebo Můj čas ze známého seriálu Sanitka. Zahrál jsem také v galerii ve městě Mičurinsk nebo na tambovské pedagogické fakultě.
Během projektu jsme rovněž měli možnost vycestovat na různá místa v Tambovské oblasti. Navštívili jsme vesnice Tulinovku a Ivanovku, kde žil a tvořil známý Rachmaninov, stejně jako centrum Mičurinsku – město nese název po jistém profesoru Vladimiru Mičurinovi, který byl mj. za mimořádné zásluhy o zemědělství a vědu jmenován čestným členem Československé akademie zemědělské v Praze. Velmi působivé je i samotné město Tambov. Na relativně malé ploše je obrovské množství kulturních památek, ať už pravoslavné kostely, které na sebe už z dálky upozorňují svými barevnými lesklými cibulovitými střechami, secesní domy lemující široké bulváry či obrovský park s turistickými atrakcemi a samozřejmě ruským kolem. Nejvíce mě upoutal asi Spaso-Preobraženský klášter, který je svými kopulemi velice podobný na moskevského Vasila Blaženého.
Co mě jakožto studenta z České republiky příjemně překvapilo, bylo to, že na univerzitě v Tambově je jedním z vyučovaných cizích jazyků čeština a dokonce se ve zdejší knihovně nachází i celé oddělení české literatury. Dozvěděl jsem se také, že výuka naší literatury získává na ruských univerzitách stále větší a větší prostor a znalost českých velikánů jako Nerudy, Hálka, Němcové či Haška (ostatně v jeho Švejkovi jsou i verše z Puškinova Evžena Oněgina) je považována za samozřejmost. Kromě výuky na univerzitách v Rusku jsme na besedách hovořili také o spoustě dalších témat, od ekonomiky přes cestovní ruch po téma autorská píseň, v rámci kterého jsem mluvil o odkazu písničkářů Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy u nás, především v tvorbě Jaromíra Nohavici. Často se hovořilo rovněž o možnostech organizování dalších studentských akcí, které by mohly zvýšit zájem o ruskou kulturu v zahraničí, stejně jako zájem o kulturu evropskou v Rusku. Jestliže platí, že neexistuje kultura tak velká, aby ji nemohla obohatit nějaká jiná, mají tyto projekty ještě další význam, a ten pochopitelně spočívá v setkávání studentů, kteří mají díky těmto událostem možnost se osobně seznámit a třeba navázat stálé přátelství. O tom, že se desítky studentů z různých koutů světa, hovořících tolika jazyky, mohou stát takovou jednou velkou rodinou, vypovídal celý tento projekt, a přesvědčili se o tom i diváci v Děržavinově divadle při závěrečném koncertě, na němž představitelé zúčastněných zemí vystoupili na jednom pódiu. Musím se přiznat, že ta energie, která na scéně byla, když jsem doprovázel všechny tyto studenty na klavír během posledního společného vystoupení, ve mně nechala obrovský dojem, jenž se ani slovy vyjádřit nedá. A ocenění od prorektorky pro mezinárodní spolupráci, které jsme dostali, tento dojem jen umocnilo.
Projekt v Tambově byl pro mě skvělou zkušeností, která mi dala nejen spoustu zážitků a stovky fotografií, ale i nové kontakty. Věřím, že se takový projekt bude konat znovu, a snad v podobně přátelském duchu proběhne také festival ruštiny v Bulharsku, na který se chystám v září.
