Projekty


Za jazykem do světa

„Za jazykem do světa“ aneb studijně-poznávací zájezd studentů gymnázia do Anglie – Londýna 6. - 12. září 2015

INVESTICE-DO-ROZVOJE-VZDELAVANI-LOGO-300x76

DSC_0442Díky získanému projektu Evropské unie, finančně podporujícímu jazykové vzdělávání, se naší škole podařilo již na samotném počátku nového školního roku opět zorganizovat zahraniční studijně-poznávací zájezd, tentokrát pro 30 nejúspěšnějších studentů, držitelů ředitelské pochvaly za reprezentaci školy v minulém školním roce. Ten měl být další odměnou za jejich aktivní přístup ke studiu a mimořádné úspěchy. Zájezd se uskutečnil ve druhém zářijovém týdnu a jeho cílem bylo poskytnout studentům možnost bezprostředního kontaktu se zemí studovaného jazyka a jejím hlavním městem, rozvíjení jazykové zručnosti pomocí rodilých mluvčích a motivovat studenty k dalšímu studiu důležitého světového jazyka. Přes velké věkové rozdíly (zájezdu se zúčastnili studenti od sekundy až po maturanty) vytvořili studenti prakticky okamžitě výbornou skupinu, držící pohromadě, podporující se navzájem, takže i ti nejmladší se cítili dobře a bezpečně.

Nechme však promluvit jednoho z účastníků tohoto zájezdu, který nám zprostředkuje studentský pohled na uvedenou školní akci:

1. den – Jedeme!

Je neděle 6. září, půl sedmé ráno. Před budovou gymnázia stojí autobus, pan řidič nám ukládá kufry do zavazadlového prostoru. Nasedáme, dveře se zavírají – a vyrážíme směr Londýn! Doba ode dne, kdy jsme se dozvěděli skvělou zprávu, že jako odměnu za naši reprezentaci školy v soutěžích apod. máme možnost jet zdarma na jazykový a poznávací zájezd do Anglie, uplynula, a už je to tady; natěšení a plní očekávání začínáme s naší cestou do země, kde prý stále prší (je-li to tak doopravdy, brzy zjistíme) a kde již dlouhé desítky let vládne ze svého paláce královna Alžběta II.

První zastávku máme již v Brně, kde do autobusu nastupují dvě mladé a sympatické dámy: naše průvodkyně Lucie a Aneta. Stále však nejsme kompletní – musíme ještě do východočeské obce Smidary pro žáky z tamní základní školy. Po několika hodinách (teď už všichni) najíždíme na dálnici, projíždíme Prahou, odkud z Barrandovského mostu pozoruji Vyšehrad, a pak přes Německo a Belgii do Francie.

2. den – Kolem Clock Toweru s Big Benem za královnou…

Brzy ráno parkujeme v přístavu v Calais. Po pasové kontrole a chvíli čekání se ocitáme na trajektu, který nás veze přes Lamanšský průliv do Doveru; ten už je ve Velké Británii. Posouváme čas o hodinu zpět, objedeme kopec, na němž se podle slov paní průvodkyně tyčí mohutný doverský hrad, a za nějakou hodinu a půl už vidíme první londýnské ulice. Od prvního okamžiku působí hlavní město Británie trochu jinak než jiné evropské metropole – nevidíme tolik paneláků, jak bývá v takových velkých městech zvykem (Londýn má koneckonců více než 8 milionů obyvatel), ale typické anglické cihlové domky a sem tam i nějaký pěkný park. Většina z nás ještě dospává, ale velká rána poté, co náš autobus po odbočení z křižovatky v zúžené ulici bočně zachytí zadní rám odtahového vozu, všechny probudí. Nic vážného se naštěstí neděje, a tak můžeme pokračovat dál do centra.

Po vystoupení z autobusu si připadám trochu jako v New Yorku: nevidím žádné pamětihodnosti, zato spoustu mrakodrapů a mezi nimi i slavné London´s Eye – vyhlídkové kolo vysoké 135 m, které donedávna bylo největším na světě. Paní průvodkyně nám bohužel oznamuje, že na něj zrovna nepůjdeme… škoda, tak rádi bychom se na něm projeli! Náš smutek ale netrvá dlouho; zavítáme totiž do 4D kina, kde pozorujeme v prostoru mimo promítací plátno racka letícího po Londýně, čímž nás vlastně s městem seznamuje. Hned si děláme o tomto městě přesnější představu.

 Vzápětí se dostáváme k nábřeží Temže, odkud už vidíme i historické dominanty. Velkolepou budovu parlamentu snad ani nelze přehlédnout; je obrovská a krásná a věže pojmenované podle významných britských královen, tedy Viktoriina a Alžbětina (známá spíše pod starším názvem Clock Tower nebo poněkud nepřesně Big Ben) vypadají, jako kdyby parlament hlídaly. Fotíme, fotíme, a mezitím přecházíme po mostě k Westminsterskému opatství. Tady to vypadá rovněž velice zajímavě, už samotná myšlenka, že právě tady probíhají korunovace králů a před čtyřmi lety se tu brali princ William a Kate, je fantastická. Ale dost bylo dojmů, musíme pokračovat dál – tentokrát kolem Downing Street, kde má sídlo kromě britského ministra financí i premiér David Cameron. Všímáme si velkého množství typických červených telefonních budek a dvoupodlažních autobusů, tzv. double deckerů. Proběhneme rozlehlým prostranstvím Horse Guards (tady to vypadá trochu jako u francouzského zámku, kde míjíme jízdní stráž v historických červených uniformách) a ocitáme se v parku sv. Jakuba. Je to taková dlouhá „vstupní brána“ před světoznámým místem, kde pobývá ta nejdůležitější osoba Anglie. Ano, jedná se o Buckinghamský palác. Jakmile k němu dojdeme, ihned zapůsobí. To, že je významný, dokládají už obrovské davy lidí před jeho branami – každý se chce dostat co nejblíže ke královně Alžbětě II. Má to jen takový drobný problém: královna bohužel zrovna není „doma“, což poznáme podle chybějící královské standardy na stožáru nad palácem.

My ale nemůžeme čekat, až se vrátí, na tento den toho máme ještě spoustu, a tak přecházíme na Trafalgarské náměstí, kde kromě Národní galerie vidíme i pouliční umělce. Tady to opravdu žije – stejně jako na Leicester Square, kde v půlkruhu stojí desítky lidí obdivující tanečníky. Po hodinové volné prohlídce procházíme Čínskou čtvrtí a zastavujeme u Britského muzea; byť není tolik známé jako jiné pamětihodnosti, přesto si pozornost zaslouží. Je to opravdu veliká budova s antickými prvky, která vypadá docela elegantně. Za zmínku stojí především Rosettská deska, která se v muzeu nachází. Hieroglyfické znaky na ní vypadají velmi zvláštně, ba dokonce tajemně. Je ve stejném oddělení, kde se nacházejí starověké egyptské mumie v nádherně zdobených schránkách.

Den zakončujeme volnem na Covent Garden. Já a ještě několik dalších nadšenců se však nespokojujeme jen s nákupy a jdeme si ještě prohlédnout nádraží King´s Cross. Proč právě sem? Název samotného nádraží asi nikomu nic moc neříká, ale nástupiště 9 a 3 určitě ano. Bylo to totiž King´s Cross, na kterém Harry Potter a další studenti nastupovali do vlaku do Bradavic. Nádraží je úplně stejné jako ve filmu – u přepážky, kudy se vcházelo na nástupiště, je dokonce Harryho vozík se sovou Hedvikou.

Návštěvou známého filmového místa úspěšně zakončujeme první den v Londýně. Byl fyzicky asi nejnáročnější, ale také nejlepší.

3. den – Veverky v Hyde parku, dinosauři v „dinoparku“

Sedm hodin, vstáváme! Snídaně! Konečně dobře vyspaný se probouzím. Kluci ze třídy – spolubydlící, už jsou taky vzhůru. A pan Kovář rovněž. Jsme v hostitelské rodině, kde nás již včera vlídně přivítali pan a paní Kovářovi (jejich anglické příjmení Smith jsme si hravě přeložili), jejich čtyři děti a dvě kočky. Dostáváme toast a kukuřičné lupínky jakožto typickou anglickou snídani a pak už nás pan Kovář veze automobilem k autobusu, který nás dopraví do školy. Součástí našeho zájezdu je totiž i jazykový kurz. Angličtí učitelé jsou velmi milí a výuka nás baví – např. učitelka mé skupiny, Denise, nás ani jeden ze tří dnů nenutí vůbec do psaní a učíme se pomocí her. Na okamžik, kdy jsem paní učitelce název hry tichá pošta přeložil jako pšššt post, asi nikdy nezapomenu.

Odpoledne jedeme na Oxford Street, velice dlouhou ulici plnou obchodů a směnáren. Odtud je to už jen pár kroků do Hyde Parku, kam zavítáme vzápětí. Všechny parky v Londýně, které jsem viděl z okna autobusu, mě zaujaly, ale tenhle je opravdu jedinečný. Velký, udržovaný, klidný… a plný veverek. Během naší procházky jich vidíme nejmíň patnáct, a některé byly dokonce tak krotké, že se přiblížily až k našim nohám.

Po Hyde Parku na nás čekají dvě muzea: přírodovědné a vědecké. Jsou od sebe docela blízko, takže každý si je prochází dle toho, na které má zrovna chuť. Mě více zaujalo přírodovědné, hlavně díky umělému dinosaurovi, který se všelijak pohyboval a řval – bylo to tam jako v dinoparku.

A to je dnes vše. Oproti minulému dni to tentokrát byl v podstatě příjemný odpočinek a pizza k večeři v hostitelské rodině mě dovádí k naprosté spokojenosti.

4. den – Jsme na západě nebo na východě???

Dopoledne je stejné jako předchozí den: snídáme, jedeme autobusem, máme vyučování. Pak se vypravujeme trochu víc na východ – do Greenwiche. Tady kromě námořního muzea a královské observatoře lidé míří hlavně do parku, na jehož okraji se nachází slavný nultý poledník. Upřímně řečeno, je to tu docela zmatené; člověk neví, jestli je zrovna na západní nebo na východní polokouli. Podle těch budov, na které vidíme z vršku a vždy byly od nás směrem na východ, usuzuji, že jsme právě na východě, protože teď jsme za nimi. I když možná ne… třeba jsou ty budovy ve skutečnosti na jiné světové straně a stojíme na západní polokouli… zmatek a zmatek. Ještě že nultý poledník nám při troše pozornosti prozradí, jak je to doopravdy.

5. den – Na pláži je krásně…

Dnes se naposledy podíváme do školy. Výuka je dnes o něco kratší, jelikož je ukončena předáváním certifikátů o absolvování jazykového kurzu. Loučíme se s učiteli a odjíždíme… k moři! Tentokrát totiž nemáme na programu Londýn, nýbrž Brighton – město na pobřeží Lamanšského průlivu, které do nás vdechne typickou přímořskou atmosféru. Sluníčko svítí, před námi je oblázková pláž, atmosféra jako v Chorvatsku. Moře na nás ale musí ještě chvíli počkat, my totiž napřed navštívíme Sea Life Centre, kde máme možnost si pohladit mořskou hvězdici nebo si prohlédnout žraloky, které nám v podmořském tunelu majestátně proplouvají přímo nad našimi hlavami.

Největší obdiv však u mě získá nedaleká bývalá královská rezidence Royal Pavillion, která pro své věžičky připomíná Tádž Mahal. Jako u všech zajímavých památek, i tuto rezidenci nadšeně fotíme, a pak už spěcháme na pláž, kde se nám líbí z celého dne snad nejvíc. Neodoláme a namočíme si do slané vody aspoň nohy. Příjemné osvěžení s výhledem na krásné zábavní molo Palace Pier – to je aspoň idylka! Báječně odpočinutí a jako správní Češi uneseni tím, že jsme viděli moře, odjíždíme zpátky do Londýna ke svým hostitelským rodinám.

6. den – Která koruna patří Alžbětě II.?

Poslední den! Uteklo to jako voda, a nás čeká poslední den v Anglii. Kontrolujeme, jestli jsme si sbalili všechny věci, a hurá do centra Londýna. Autobus nám zastaví přímo před slavným Towerem, což je jedno z nejznámějších vězení světa, byť je to areál trochu jako Pražský hrad. Tak tady se kromě jiných historických kousků ukrývají ony korunovační klenoty. Když je něco tak vzácného ve vězení, asi se nikomu nepoštěstí je ukrást – naposledy se tak stalo v roce 2003, kdy se jich zmocnil Pascal Sauvage, ale to bylo jen ve filmu. A Rowan Atkinson jakožto Johnny English je stejně záhy objevil.

Procházíme jednotlivé místnosti v towerské klenotnici a napjatě očekáváme, kde a kdy se symboly britského národa před námi objeví. Jak to tak bývá, najdeme je až v posledním sále. Je to ale úplně jiné, než jsem čekal. Místo jedné koruny, žezla a jablka, vidíme aspoň deset takových korun, patřící různým vladařům, přičemž je dost těžké poznat, která z nich patří současné královně Alžbětě II. Všechny se úžasně lesknou, všechny jsou chráněny sklem… nejspíše to je ta na konci místnosti – ta mi přijde jako „nejvíc královnina“. Po návštěvě klenotnice se vypravujeme do Bílé věže, o níž se dá říct, že je dominantou celého Toweru. Jsou tu vystavena například rytířská brnění.

Kdyby člověk měl projít všechny expozice v tomto komplexu, možná by mu to trvalo možná i několik dnů. Nám to, co jsme viděli, pro představu o tom, jaký Tower je, ale stačí. Na nádvoří si znovu vzpomenu na Rowana Atkinsona; tentokrát ale na jeho mnohem slavnější roli, a sice Mr. Beana. Všímám si totiž strážce, který jako by z oka vypadl tomu, kterého si tento oblíbený nešika „upravil“ před společnou fotkou na jednom zámku.

K poledni Tower opouštíme a vydáváme se na nábřeží, kde se kocháme pohledem na snad nejznámější dominantu Londýna: je to Tower Bridge. Nezdá se mi až tak velký, ale o to víc je krásnější a elegantnější. Užijeme si jej hlavně, když po něm přecházíme přes řeku. Věže tyčící se nad námi vypadají velmi majestátně. Podél Temže jdeme asi kilometr, přitom si nemůžeme nevšimnout více než 300 m vysokého mrakodrapu The Shard. Vypadá úplně jako obrovský skleněný střep a je to v současnosti jedna z nejvyšších budov v Evropě.

Právě nedaleko mrakodrapu máme krátký rozchod. Zde je první a poslední místo, které se mi v Londýně moc nelíbí – je tu přelidněno, cítím podivný zápach a celkově tato část města na mě nepůsobí dobře. Ještě že odtud včas odcházíme za něčím lepším – mineme dlouhý křižník Belfast a budovu radnice a potom se ocitáme na dalším mostě. Ten je velice zvláštní, takový jsem snad ještě neviděl. Jmenuje se Millenium Bridge a je opravdu moderní, ale přesto do Londýna skvěle zapadá. Tady se dostávám k tomu, že v celém centru města se zajímavě prolíná moderní a starší architektura. Skleněné budovy se tu střídají s budovou parlamentu, Towerem či galeriemi. Přestože ve většině evropských měst se moderna do historického jádra nehodí, zde to funguje dokonale. Architekti asi věděli, jak si s tím poradit.

Projdeme přes Millenium Bridge – znovu se vracím k Harrymu Potterovi, právě tento most se totiž stal „obětí“ útoku Smrtijedů v šestém díle, kdy jej výrazně poškodili – a pomalu se dostáváme ke katedrále sv. Pavla, kterou jsme viděli už zdálky. Ta se dá popsat jedním jediným slovem: mazec. Opravdu, je to nádherná monumentální stavba, která překvapí i svým interiérem. Koneckonců, jakožto odvážní cestovatelé si vyšlapeme více než 500 schodů do kopule katedrály, odkud se nám naskytne fantastický pohled na celý Londýn. Je to vlastně takový závěr, kdy si náš zájezd „shrneme“ tím, že se na všechno podíváme ještě jednou, odtud z výšky, nad tím krásným městem, po jehož ulicích jsme několik dní chodili.

A abychom si shrnuli i Londýn od začátku do konce z hlediska historického, zavítáme ještě na náš vůbec poslední cíl: Museum of London, kde si člověk připadá, jako by chodil časem – chronologicky jsou tu totiž v různých místnostech uspořádány jednotlivá období, kterými město procházelo.

7. den – Předlouhá cesta autobusem

Domů se vracíme po více než den trvající zpáteční cestě následující večer, unavení, ale plní zážitků. Myslím, že pro všechny účastníky to byl nezapomenutelný zážitek – poznali jsme nejen hlavní město Británie, ale také místní zvyky a kulturu. Jazykový kurz nám zase určitě přinesl zlepšení v angličtině a nový pohled na ni. Slovy snad ani nelze vyjádřit, jaký to byl nejen pro mě úžasný týden; hlavně Londýn mě zaujal víc, než jsem čekal, a doufám, že se do něj ještě někdy podívám.

Za všechny studenty bych chtěl mnohokrát poděkovat našemu pedagogickému doprovodu – Mgr. Bláhové, Mgr. Kadlecovi a Ing. Tesaři – za to, že se s námi na zájezd vypravili a tvořili hlavně při cestách autobusem veselou a příjemnou atmosféru. A abych nezapomněl: v Londýně tentokrát vůbec nepršelo!

Vojtěch Antoš, kvinta

Myslím si, že Vojtěch dokonale vystihl, jak bohatý, ale i náročný program naši studenti během jediného týdne pobytu v Anglii absolvovali, i to, že zájezd se opravdu vydařil a stál za to. Jsme všichni rádi, že zájezd splnil naše očekávání a vzhledem k obrovskému dopravnímu ruchu v Londýně a jeho okolí jsme se všichni vrátili v pořádku domů.

Chtěl bych také velmi poděkovat všem zúčastněným studentům za vzorné chování a pěknou reprezentaci naší školy i naší vlasti v zahraničí. Byli jsme na ně opravdu všichni hrdí, když nám angličtí učitelé ve vzdělávacím centru v Addletonu poblíž Londýna, kde se výuka anglického jazyka uskutečnila, opakovaně tvrdili, že tak vzornou, ukázněnou a zdvořilou skupinu studentů zde ještě nikdy nezažili.

Co bychom si mohli jako pedagogové ještě více přát…? Snad jen, abychom podobná slova chvály na naše studenty slyšeli i na dalších podobných akcích, které naši školu v budoucnu čekají.

Ing. Oldřich Tesař

 

BERLÍN JE IN

s2V neděli 25. října 2015 v 5:30 ráno měl začít náš dlouho očekávaný zájezd do Berlína. Bohužel kvůli změně času nastaly hned zkraje menší komplikace. Naše škola totiž obdržela instrukce s poněkud zmatečným udáním času odjezdu. Ale ani to nás nakonec neodradilo a všichni jsme se velmi těšili na nové zážitky.

Naší první zastávkou na německé straně byly toho dne Drážďany. Paní průvodkyně nám samozřejmě ukázala mnohé zajímavé pamětihodnosti, např. Frauenkirche a věhlasný Zwinger, které však po náletu spojeneckých vojsk byly z velké části znovu postaveny až po druhé světové válce. Ovšem to nebylo to nejlepší! Vždyť náš spolužák Michal Podrazil hrál na Drážďanském hlavním náměstí na klavír! A musím vlastenecky uznat, že mnohem lépe, než předchozí účinkující!

Po příjezdu do Berlína a krátkém bloudění večerním velkoměstem vysadili skupinku žáků (včetně nás) z autobusu a přenechali nás napospas našim hostitelským rodinám. My (4 holky) jsme byly ubytovány u paní Schneiderové. Byla velmi milá, čemuž svým způsobem napomáhal snad i fakt, že byla svým vzhledem neskutečně podobná tetě mojí nejlepší kamarádky. Když jsme dorazily k ní do střešního apartmá, čekala na nás už večeře. Paní se nás vyptávala na různé věci, a co víc, tolerovala naše nedostatky v němčině a snažila se nám pomoci.

Pondělí

Druhý den začal výukou. Náš učitel Tillmann byl sice fajn, ale moc jsme si toho od něj, krom jeho velmi oblíbeného slovíčka „genau“, neodnesli. Po vyučování jsme vyrazili k Braniborské bráně, kde následovalo zábavné skupinové focení. Po krátké procházce ulicí Pod Lipami jsme se ocitli na Alexandrově náměstí a po důkladné „protiteroristické“ prohlídce byli výtahem vyvezeni téměř až na špici známé televizní věže. Počasí nebylo nic moc, ale i přesto jsme měli celkem hezký výhled. Naší poslední zastávkou toho dne bylo  Pergamonmuseum. Museli jsme tam přečkat dvě neuvěřitelně dlouhé hodiny, což nás velmi netěšilo, protože už za 30 minut jsme se notně nudili. Proto jsme si vymysleli alternativní zábavu. Nejprve jsme hráli „tichou poštu“ a poté „na schovku“. Z muzea jsme jeli přímo na totéž místo, kde nás minulou noc vysadili. Jenže, a to pokládám za velké mínus zájezdu, jsme musely (my 4 holky) jít samy 20ti minutovou cestu až k naší paní. Potmě…

Ve zdraví jsme však nakonec dorazily až „domů“ a po náročném dni spaly naštěstí jen jako zabité.

Veronika Hrabalová, septima

Úterý

Úterní den opět započal dopolední tříhodinovou výukou. Seznámili jsme se s naší další vyučující, mladou sympatickou Marlene. V jejích hodinách jsme se dozvěděli mnoho nového nejen o němčině, ale také o ní samotné. Kolem oběda jsme opět zvedli kotvy a opustili naši berlínskou „alma mater“.

Tentokrát nás náš žlutý autobus zavezl až za hranice Berlína, a to do Postupimi, hlavního města spolkové země Braniborsko. Zde jsme navštívili stavbu, která by se bez ostychu mohla poměřovat s francouzským Versailles. Pozdně barokní zámek Sanssouci je dominantou stejnojmenného parku o rozloze 289 ha. Měli jsme možnost projít se částí parku a navštívit několik pozoruhodných míst. Ačkoli je v celém parku rozseto na sedmnáct různých staveb, nám bylo souzeno vidět pouze čtyři - samotný zámek Sanssouci, komnaty Neue Kammern, obrazárnu Bildergalerie a Čínský čajový pavilon. Prohlídky Nových komnat a Obrazárny nám zabraly velkou část odpoledne, proto jsme měli jen malou chvilku na prozkoumání zbytku města.

Rychlým tempem jsme se přesunuli do centra Postupimi, kde jsme si prohlédli ruskou čtvrť Alexandrowku s jejími typickými dřevěnými chatičkami, načež jsme dostali chvilkový rozchod, který většina využila k probádání místních obchůdků. Až za tmy jsme opět nasedli do autobusu a vydali se zpět do svých hostitelských rodin.

Katka Poláčková, septima

Středa

Středeční den pro nás začal srazem na obvyklém místě a následnou cestou do školy. Dnes jsme měli opět pana učitele Tillmana, který nás nepřestával překvapovat četností užití výrazu ‘genau’ ve svém projevu. Psali jsme příběh o otci a synovi, kteří pekli bábovku a probírali gramatiku. Po skončení vyučování následovala krátká přestávka a následně jsme zamířili do centra Berlína, konkrétně k takzvanému Checkpoint Charlie. Zde jsme se podívali do muzea, kde jsme mohli vidět například balón, ve kterém uprchla rodina z Východního Berlína na Západ, nebo koutek o České Republice a její Sametové revoluci.

Po návštěvě muzea jsme se odebrali k největšímu skvostu Berlína, Reichstagu. Následovala půlhodinová pauza, kdy jsme měli čas na svačinu, focení a celkovou relaxaci.

Nakonec jsme autobusem přejeli k Postupimskému náměstí, kde jsme viděli zbytky Berlínské zdi a prohlédli si moderní architekturu.

Posledním zážitkem dne bylo převážně dámami oblíbené nakupování. Nakupovali jsme v obchodním centru Arkaden, avšak časový limit určený pro tuto bohulibou činnost byl pouhé 2 hodiny! Poté jsme se víceméně spokojeně, za zpěvu písní, opět vraceli zpět ke svým náhradním domovům.

Eva Škrobáková, septima

Čtvrtek

Ve čtvrtek ráno, jako už každý den, autobus posbíral jednotlivé skupinky žáků a odvezl do školy. Tentokrát se na nás opět těšila paní učitelka Marlen. Po třech hodinách našeho zdokonalování se v němčině následovala krátká přestávka na oběd, nejčastěji obvyklý toust, který jsme si ráno připravili. Poté následovala cesta k Olympijskému stadionu. Paní průvodkyně nás tentokrát obeznámila s fakty, týkajícími se stavby, fungování a využití stadionu. Zde se projevil náš týdenní pobyt v německy mluvící zemi, tudíž jsme už ani nepotřebovali služeb paní překladatelky, a téměř všemu jsme rozuměli! Po návštěvě stadionu jsme vyrazili na celý týden očekávanou atrakci, návštěvu  Primarku. Po 2 hodinách se pak všichni spokojeně vraceli k autobusu. Přesunuli jsme se zpět k rodinám, kde na nás čekala, jak jinak, teplá večeře.

Renata Popovská, septima

Pátek

Jako každý den, i v pátek nás nakonec vyzvedli na smluvených místech a jeli jsme užít si poslední hodiny do školy. Po skončení výuky nám byly předány certifikáty a mohli jsme se vydat na cestu domů. Naposledy jsme se rozhlédli po Berlíně a zavzpomínali na památky, které jsme viděli, formou soutěže, kterou si pro nás připravila paní průvodkyně v podobě testu. Jelikož jsme se všichni velmi těšili domů, cesta neutíkala příliš rychle, ale mohli jsme si dlouhou chvíli zpříjemnit sledováním filmů, či poslechem hudby. Před koncem našeho výletu, jsme naneštěstí ještě stihli uvíznout snad už tradičně v koloně na dálnici za Prahou, čímž se náš plánovaný příjezd zpozdil téměř o 3 hodiny. V jednu hodinu ráno, nás autobus vysadil u domovské školy a my byli šťastní, že jsme konečně zpět.  Trautes Heim, Glück allein…

Iva Jilková, septima



zpět projekty